Bezdomovcem v Německu aneb tour Dezinfekce vs. Svině! Gr!money 2006  

By Max33k

 ...tak jsme zase jednou vyrazili do Německa, abysme tam opotřebovali hlasivky i jiný vnitřní orgány, koupali se ve vlastním potu a pohřbili další miliony mozkovejch buněk na dnech vratnejch lahví od Sternburger export...

...a došli tak zasloužený slávy....

 Bylo nás sedum...

 

Brožík a.k.a. Míša – svině!, bubny, řidič, velký malý muž, lékárník amatér- alkoholik profesionál

Filip- svině! basa, kruhy pod očima, chronická nespavost

Flaska – dezinfekce, bubny, rocková hvězda, postrach baru,  německejch blondýnek a satanistek

Pufffy a.k.a. Karel – dezinfekce/ svině! kytara, řev, řidič, navigátor, genocida plnejch lahví

Max33k-dezinfekce, basa, řev, chrapot, pískot, mizerná navigace, styčnej důstojník

Radek-svině!, kytara, pan učitel, that sexy dancer with big chain

Václaf – svině!, řev, veselý kovář, navigátor

10.11. Brand-Erbisdorf IMIclub, aklimatizace

Plánovanej odjezd měl bejt v půl třetí z Vodňan. Zpoždění jsme stáhli na, pro nás stěží uvěřitelnou, čtvrthodinu. Ale Míšovi Brožů se člověk nezavděčí... Takže jsme, během spršky jeho jistě dobře míněných rad, jak stáhnout zpoždění na minimum, naložili naše cajky a proviant. Václaf se nám mezitím pochlubil s flaškou ginu. Předal jsem Brožíkovi navigační materiály na cestu  a ve tři se vyjelo... Cesta docela příjemně ubíhala vyplněna lehkou konverzací, siláckejma kecama, tvrdým chlastem a teplým pivem.  Na Cínovci si náš ani moc nevšímaj, ganja rezerva byla zlikvidována těsně před hranicema, pasy i pásy máme... takže klídek, na místo určení to máme necelejch 50 kiláků.... jenže Míšovi s Pufffym se cesta podle mapky z internetu nezdá, a brzy najdou jinou a lepší alternativu – „tam, kde je určitě lepší silnice“. Nakonec je z toho, díky důmyslný spleti podivně značenejch objížděk,  asi hodinovej vejlet po saský straně Krušnějch hor, v tý tmě tak něco pro fandy do infradalekohledů... Ale do Brand-Erbisdorfu jsme dojeli včas... Je poznat, že od konce dubna, kdy jsme tu byli naposled, na klubu hodně zamakali, dokonce už se nehraje na dlaždičkách, ale na pódiu... nestačíme valit oči. Klub je plnej, zdravíme se se známejma a otvíráme první flašky piva... Z beden řve „dojčěpank“. Vybalujeme distro. Dozvídám se, že máme hrát 3. a 4. – říkám si, pohoda, to bude ještě před půlnocí. Ptám se na Wahnfrieda, kterej nám domluvil celý tour a má s náma jet jako znalec místních poměrů – „prej přijede v půl desátý autobákem z Dráždan“. Když něco před jedenáctou přijel volkswagenem s přítelkyní a s teplotou, bylo už jasný, že před půlnocí určitě nezačneme, a že Wahnfried s náma asi nepojede. Obě místní kapely rozhodně nikam nespěchaj, jsou to mladý klucí a pobyt na pódiu si užívaj jak dlouho to jen jde....Zum Tanz und Hören spielen Svině!... třičvrtě na jednu, kdy už sál trošku prořídnul. Je vidět, že se na to hodně těší, Brožík do toho mlátí s velkou chutí a jeho „raťaťaťaťa“ zpěv za chvíli řeže vzduch, Václaf  neúnavně křicí, gestikuluje a pobíhá s mikrofonem mezi lidma, spousta energie v jedno- a dvouminutovejch výbojích. Místní punx tak silnou tlakovou vlnu zřejmě nečekali takže jim nezbejvá nic jinýho než se začít hejbat...a sviním! nezbejvá než pogratulovat... Und jetzt werden die Schweine aus Dezinfekce spielen... začínáme po půl druhý na sále je tak půlka lidí oproti začátku – střihli jsme si novej set. Ty třípísničkový bloky bez napití jsou pěknej záhul, zvlášť, když začne stávkovat zpěvovej zesilovač, což se snažím rukama nohama naznačit. Zvukovej guru mi sice rozumí, ale zesilovač si stále vede svou. Zhruba po prvním bloku písniček se umoudří, sice ne úplně, ale jde to. Místní mají pochopení a nenechaj nás v tom... Trošku si zařádíme, z Flašky chlístá pot, Pufffy si zaskáče, já dám pár metalovejch póz, co jsem cvičil doma před zrcadlem,  asi  se to líbí a nakonec dáme i dva přídavky... můj výslednej dojem je sice trochu rozpačitej, ale jsme zvaný na další šou někdy na jaře... proč ne...jediná podmínka je nehrát poslední.... Po koncíku je osobní volno a každej se věnuje svým koníčkům, Sternburger export teče proudem...Já pokecám s Wahnfriedem – tvrdí, že nemoc vyleží a dorazí za tejden na koncert do Görlitz, volím lehkej alkoholismus a spánek.

 11.11. Hannover Hangover, Kopernikus a rachot v tunelu

Ráno nacházím v křesle vytuhlýho Filipa, plením společně s Brožíkem ledničku s obloženejma houskama, kecáme – dojmy ze včerejška, distro a tak.... Za dveřma někdo něco nesrozumitelně huhlá. Stojí tam Flaška, má zelenou ve vousech a předvádí novou variantu převleku „alkozombie“. Posíláme ho spát, ale jeho pantomima nás přesvědčuje o tom, že to není to, co by rád... navigaci na záchod zvládnul, vrátil se jen s jednou boulí a šrámem na čele.... pak si konečně lehnul. O pár hodin pozděj vyrážíme, Flaška a Filip demonstrujou cestování „ve stázi“ přímo ukázkově. Do Hannoveru to máme víc jak 360 kiláků. Mám trochu obavu, protože Hannover je už v bejvalý West-zóně, kde prej lidi (podle zaručenejch informací od Ost-zone punx) na kapely z Východu moc nechodí... Flaška nás po probuzení zásobuje historkama o krásnejch blondýnkách z Brand-Erbisdorfu. Pijeme gin a je nám fajn... Do Hannoveru – města výstavy EXPO 2000 a punkovejch Chaos Tage dorážíme za tmy. Trochu bloudíme, tentokrát za to můžu já, protože máme dvě mapy - jednu do klubu a jednu na místo, kde budeme spát...je jasný, že pravděpodobnost, že pojedeme podle tý druhý mapy je v našem případě stoprocentní...ale našli jsme to... najít Kopernikus strasse nebyl takovej problém, ale hledat klub skoro v tunelu, by člověka hned tak nenapadlo...ještě, že mají web a na webu fotku... Každopádně místo je to hodně zajímavý. Malej sál s venkovní terasou v kopci, do kterýho se vstupuje po schodišti přímo z tunelu. Ze sálu vede další schodiště nahoru ven, kde je vedle trati DB místo, kde se dá hrát venku...  Hannover punx mají tohle místo půjčený od DB (Deutsche Bahn). Nad hlavou duní vlaky a uvnitř punkrock a tak není nikdo, kdo by si mohl stěžovat na hluk. Vypadá to, že tak brzo (něco po sedmý) nás nečekali. V sále tak pro 50 lidí, je jedinej týpek a uklízí prázdný flašky. Podle toho, jak hbitě někomu telefonuje, aby přinesli další piva, je jasný, že nějaký Češi už tady museli hrát. Ptám se, kdy máme začít, a kolik tak chodí lidí,  říká, že „až přijdou lidi, ale nejdřív v 10“ a „lidí chodí různě“, což moc nepotěší... Asi za hodinu přichází nějaký lidi, ale jen aby přinesli pivo, mezi nima i barman – okamžitě zapne kazeťák a začně valit „dojčepank“ a taky jeden týpek, co ho snad našli v baru U modrý ústřice. Vlní se v koženejch kalhotech do rytmu... a háže po nás vyzývavý pohledy... Zjišťujeme, že není bedna na kterou by mohl Pufffy hrát se sviněma! druhou kytaru. Takže dnes má opět sólo pan učitel. Po desátý se sál začíná plnit, kolem půl jedenáctý to odpálí svině! do skoro nacpanýho sálu. Je poznat druhej koncert, je to celý o chlup jistější a možná i rychlejší než včera, Hannover punx do toho jdou hned od začátku, takže to nebude žádná sranda... Václavův a Brožíkův řev, pan učitel šermuje kytarou a Filip si do toho všeho pěkně duní... Václav si dává svůj oblíbenej doping řve do mikrofonu lidem těsně před xichtem, a to je nakopne k ještě větším tanečním výkonům, to ještě víc vyhecuje kapelu a tak pořád znova a znova... prostě mazec... asi po půl hodině smršť končí, punx si vyřvou další zugabe...než dojde repertoár... Pak se jdeme ztrapnit my. Je dobrý hrát po sviních!, protože do toho musíte dát všechno, jinak by to v porovnání s nima vypadalo jako odvar. Takže se určitě nebudeme šetřit, dneska ne.... naučená německá věta o sviních z Dezinfekce, vazba a jedem... skoro bez přestávky, jen každej třetí song se musím napít. V pauzách rozjezdech je slyšet řev, je jasný, že jsme nešlápli vedle. Mosheros občas shodí mikrofon, není kam utýct a tak mám co dělat abych uhejbal. Funguje to jako generátor energie. Naperete ji do lidí a oni vám ji mnohonásobně vrátí, pak se celej proces opakuje do úplnýho vyčerpání... do nekonečnýho sborovýho „zugabe“ Finále patří místním - instrumentálku „...!“ si odzpívá zdejší borec na vlastní text. Celej set končí chorálem local punx, kterej dirigujeme Flaškovo paličkama. Nakonec si navzájem zatleskáme – publikum nám a my publiku...jdeme se napít a trochu oschnout... naskládáme apec do dodávky a jedeme s dnešním panem domácím na afterparty. Spíme v domě se zahradou v ulici Jädekamp, jak se později dovídáme není to squat, ale barák, kterej jim dalo město. Dáváme si v kuchyni velmi pozdní večeři, pár piv a načínáme Pufffyho hradeckej rum s plachetnicí – nevydrží. Takže si dáme ještě pár piv, mezitím se jeden z obyvatel domu pokusí zapálit barák pizzou zapomenutou v troubě – máme ale zase z pekla štěstí. Spíme ve sklepě.

12.11. Alge Oschersleben, polystyrenovej řetěz a pánskej striptýz

Vzbudím se a jdu obhlídnout situaci v kuchyni, je to dobrý, shořela jen ta pizza a kdovíkam se ztratila i další basa piva :). Je asi jedenáct všude se válí kazety z naší dodávky, takže po mým odchodu do postele to muselo bejt ještě velký.  Obcházím celej barák, najdu harlej – kolo,  a  rybníček s kachničkama (živejma)! Chvíli čekáme až se všichni probudí, přežijeme další experiment s plynovou troubou a snídáme –vyprošťovací pivo nebo housky s marmeládou, podle chuti. Nejdřív jsem se chtěli podívat do města, ale bylo nám řečeno, že tam není nic k vidění...Brožík se projede na harleji, zapózuje pro Karlovo foťák, pak se balíme, loučíme, opravujeme auto a pak už konečně vypadneme „nach Oschersleben“. Tentokrát si cestování ve stázi vyzkouším i já. Do Oschersleben dorážíme skoro za tmy a tentokrát nebloudíme. Magdeburger strasse jsme našli hned ale klub Alge až po čtvrthodině pobíhání po okolních uličkách a interview s domorodci. Alge je bejvalá fabrika na nábytek, docela velkej prostor s bytama, sálem a barem. Staraj se o nás přímo vzorově. Zatopí, uvaří a jako bonus nám přinesou flašku vodky a flašku whisky. Pak nastává oblíbená etapa dne nazvaná čekání na lidi, a jelikož byla neděle večer – nedal se , i podle slov barmana, čekat žádnej zázrak. Čekáme střídavě na baru, kde duní z beden grind/crust a v backstage, kde se pokoušíme zdunět my... Dopadá to tak, že se začne asi v půl jedenáctý, na sále je zima, 12 lidí a lidi z kapel. Ale žádnej krizovej scénář se nekoná, všichni, co přišli pařej jak zjednaný. To znamená, že to nebude žádná flákárna. Zvuk pod pódiem je taky v rámci možností tak akorát. Svině! to sypou do lidí o sto péro, řádí se na i pod pódiem. Vodňansko-budějovicko-pražský kvinteto v rekordním čase odmastí set, kterej je samozřejmě všema považovanej za nedostačující, takže se přidává... člověk by neřek’, jak se dá v tý kose zpotit...myslim, že svině! i tanečníci můžou bejt dokonale spokojený...pak Brožík od bicích, se zbytkem plic vyhekne „dezinfekce na scénu!“ Než se svině! sbalí doběhneme pro pivo a dáme si i nezbytnýho panáka. Publikum se během našeho ladění a přestavby aparátu stihlo dostatečně občerstvit a na začátek je zase v plný síle...První kila, ze „stačí najít důvod“...vidím jak jsou lidi našponovaný v jakým tempu to asi rozjedem...ty vole!...tak takhle rychle to málem sejmulo i mě...první blok písniček odsviští jak tři kulometný dávky... a dole riot šestnácti statečnejch...nepolevujou...ani my to nemáme v úmyslu. Při pauze za šestým songem zaslechnu Filipa: „ty vole tak to je rychta!“ Není co ztratit. Hrajeme nejrychlejší koncert německýho turné...při uzavíracím songu „...!“ trhám strunu, tak si chvilku zapařim s lidma, ale na záverečnej výkřik už stojim za mikrofonem a řvu s vydatnou dopomocí sviní!. Tu strunu jsem utrh’ právě včas...osobně bych asi na další „zugabe“ už neměl. Flaška celkovej dojem komentoval slovy: „no bylo to rychlý, mám takovej pocit, že jsem byl dost nahulenej...“ Pod pódiem nafotíme pár metalovejch fotek s obrovským řetezem (z polystyrenu), nejvíc sexy je pan učitel. Domlouváme se, kdy naložit cajk – stačí to až ráno, po snídani. Jde se na bar. Se vzrůstajícíma promile v krvi ubejvá grindcrustovejch paleb a do repráků se pomalu ale jistě propracovává „dojčepank“, kterej asi po dvou hodinách naše hostitele rozdovádí natolik, že předvedou týmovej pánskej striptýz – ve finále parta nahejch punx poskakuje za barem, pořvává sborem a hrozí směrem k reprákům. Místní slečny to nijak zvlášť netankuje, k lítosti některejch členů výpravy se obnažovat nebudou. Brožík se dožaduje svý oblíbený Toxoplazmy, já dalšího piva, někdo chce radši kořalku... Večírek, kterej úplně na začátku vypadal dost vlažně, se rozjel na plný obrátky... ještě, že v pondělí nemusíme do práce...

13.11.2006 Zoro Leipzig, day off , kebab a magoři s fixama

Ráno vstávám dost těžce, nutno dodat, že určitě nejsem sám. Ne všem se podařilo vyšplhat se na hromadnou palandu pod stropem, je možný že víc než o obavu z nástrah gravitace,  šlo o to, jak se bezpečně a rychle dostat na záchod... Čerstvě vzbuzenej Brožík nám vykládá jak nemohl v autě rozbalit spacák: „...ten jeden knoflík jsem ještě rozep‘, ale ten další prostě nešel...“ Filip zaplňuje bandbook kresbama – lebku s hnátama umí snad jednim tahem. Dáváme snídani - oběd, nějaký pivka, nakládáme a asi ve dvě vyrážíme směrem na Lipsko. Protože to je asi jen 150 kiláků, jsme v lipským squatu Zoro docela brzo. Obligátní bloudění jsme si sice dali, ale jen v rámci Lipska, a buď jsme si zvykli nebo to prostě netrvalo dlouho. Z ulice bych to na squat určitě netipnul – kavárna a relativně netknutá omítka,  ale to prej jsou už domy, který mají vlastníka. Z plakátů s nějakou komixovou obludou se dozvíme, že jsme obě kapely „hc punk at its best“. Klub stojí ve dvoře - v přízemí je bazar vinylů, kazet, CD a hadrů na dvoře opravna kol. Ve zbytku je velkej sál s barem, malej sál s barem ve sklepě, v patrech jsou byty a bydlení pro kapely. Zejtra hrajem ve sklepě... Je sice domluvený, že tady můžeme spát i v den, kdy není koncert, ale radši seženeme někoho, kdo nám řekne, co a jak. To se nám povedlo docela rychle. Dostáváme se do místnosti pro kapely s palandama barem a sprchou. Dáme si trochu oraz, pročítáme spoustu nápisů na stěnách, koukáme, kdo z našich známejch už tu byl... na návštěvu města už je přece jen pozdě. Plán na večer zní jednoznačně, najít něco k jídlu (něco, čeho je hodně za málo peněz) a spoustu pití. Vyrazíme ven a ani ne po pěti minutách zapadneme do tureckýho bistra (Dönner Kebab), který jsme si vyhlídli cestou autem. Pan majitel se tváří vyděšeně jenom chvilku (to když si objednáme 40 piv), když mu vysvětlíme, že je nebudeme všechny pít uvnitř tak se zklidní: „etwas zum Essen?“ Volím zeleninový Haloumi s česnekovou omáčkou, byla toho taková kopice, že jsem měl co dělat, abych se tim prokousal a česnek byl fakt yperitovej. Sedíme vzadu v jídelně, popíjíme pivo a koukáme na takovej upgrade kultovního brněnskýho AZ kvízu - reality šou s nějakým taxikářem, co dává lidem cestou různý otázky  a oni buď vyhrávaj nebo ne. Po necelý hodině poděkujeme, rozloučíme se a vyrazíme do Zora. Naše „DIY“ párty se koná v baru pro kapely, kterej bez nás stejně zeje prázdnotou. Dopíjíme whisku z Oschersleben, ucucáváme pivo a plkáme nesmysly. Mezitím se stůl zaplňuje malůvkama našeho vanu, žraloků, lebek, jedný záchodový mísy, logama obou kapel atd....na příští turné je třeba mít vlastní nálepky.... pak závěrecný fota s hromadou prázdnejch lahváčů a jdeme spát.

14.11. 2006 Zoro Leipzig, Březňák, ping pong a lebende Toten

Vzbouzíme se dopoledne odvážnější z nás páchají hygienu. Jdu s Filipem na výzvědy a nacházíme pekárnu, kde si dáme fakt dobrý presso, pak bloudíme po místní zahrádkářský kolonii. Když se vracíme  všichni se už chystaj do centra, až na Flašku, ten je ve stázi. Je to asi dva kiláky, takže jdeme pěšky. Koukáme na Novou radnici, na sochu J.S.Bacha u St. Thomas Kirche, pak jdeme přes Markt Platzt okolo Starý radnice a předraženejch skateshopů, do sekáče s deskama. Zatímco se ostatní přehrabujou asfaltem, nacházím CD Ex-models Zoo psychology a kupuju album bandy brooklynskejch pošuků. Pak si asi po desátý říkám, že dám konečně spravit svůj stařičkej gramec, abych zapadl do sekty... Cestou zpátky navštěvujeme ještě jeden asfalt shop, ale tam dostane člověk spíš komplet vinylů z pořadu Ein Kessel Buntes, takže brzy vypadneme... Do Zora dorazíme za světla, chvíli kecáme, vyzvedneme Flašku a jdeme na jídlo do našeho oblíbenýho podniku. Mezitím, co jsme pryč, nám nahoře uvaří, ale my jsme už přecpaný falafelem, takže jen ochutnáme (nějaká polívková dobrota a salát)  a necháváme to na potom. Ptám na pivo pro kapely, bohužel se potvrzují obavy, že nic jinýho než březňák, kterej jsme našli při obhlídce baru, nebude... pro Jihočechy vyhlídka docela tristní. Slezeme dolů,  music bazar v přízemí Zora má už otevřeno. Nastává další sběratelský šílenství...moje kořist je Black metal od Venom a maxisingl Hollowman od Entombed. Objevuje se chlapík co nás večer bude zvučit říká, že... „v úterý je nahoře ping pong, takže nevím, kolik přijde lidí a vstupný je dobrovolný“. Dole ve sklepě to vypadá jak v dekoracích pro Mad Maxe - ze svařovanýho železnýho šrotu je tady snad úplně všechno. Václaf koumá, jak je na tom německá konkurence. Hrát se bude nejdřív v deset, takže není kam chvátat. Na sále pouští nějakej metal a testujou bedny. Nanosíme do sklepního sálu apec a jdeme sednout na bar, kde pozorujeme nadějný stolní tenisty. Čekám, kdy začne březňák chlácholit moje poničený hlasivky, ale to bych se asi nedočkal...jakmile se v reklamě mihne fráze „pivo, znalců“ je třeba zpozornět a očekávat nečekané... Na zvukovku sviní! je v sále asi 10 duší, na začátek už něco kolem 30. Všechno jde jak na drátkách, i když Brožík je podle vlastních slov „nějakej utahanej, to dělá ten volnej den...“ Pozná se to jen podle toho, že pauzy mezi písničkama, jsou trochu delší. Publikum nabírá další kusy do svýho středu, uznale pokyvuje hlavou do rytmu, nikdo sice vyloženě nemoshuje, ale nemůže bejt každej den svátek... svině nasypou do lidí během „20ti minut slávy“ všechno, co měly na srdci...Brožík zařve svoje obligátní. „Dezinfekce!“, což je signál k tomu, abysme za a) doplnili tekutiny - já sice cumlám vincentkový  pastilky a občas usrknu i vincentku z flašky, ale k „drsný punkový image“ jde přece jen líp pivo b) poladili kytary c) už poněkolikátý si uvědomili, že bysme to taky mohli udělat dřív d) konečně začali hrát... V sále stabilní třicítka diváků. Dáváme zvukovku – jeden z novejch songů, poslední úpravy zvuku... na pódiu nic moc, ale  svině tvrdí, že „ven to leze dobře“ takže můžeme spustit. Situace se vyvíjí podobně jako v předchozím případě. Lidi poslouchaj, pohupujou hlavama, zatleskaj, ale až asi na dvě výjimky se nijak zvlášť nehejbaj a udržujou si odstup. Mám toho docela plný kecky, když se nemůžu „nabít“ o publikum, musím sáhnout do rezerv a těch je čvrtej den poskrovnu. Nenechaj se ničím vyprovokovat k nějaký větší akci, teprve s výkřikem „Lebende Toten!“určeným laxním divákům se začíná trochu něco dít. Nabušíme do nich 12 písničkovej set, pak se dožadujou přídavků – dáme 2 nebo 3 věci a Ende... Je tak něco po půlnoci. Zvukař vidí, že nejsem zrovna nadšenej, tak mne konejší tím, že to bylo skvělý a že příště musíme přijet o víkendu, protože to je všechno úplně jiný a lepší... Brožík říká, že všechno bylo v richtiku  a že nemůžu čekat  zázrak na dvě v Německu skoro neznámý kapely – no měli asi oba pravdu...ale náladu mi to vylepšilo jenom  trochu... jsem zvědavej na příště.  Chvíli se flákám na baru, dám si připravenou večeři. Konzumace březňáka mne docela umrtvuje, takže poměrně brzo odpadám...

 15.11. Köpi, Biesdorf neni Kreuzberg, prázdnej sklep a plnej bar

...když se proberu, už je hotová snídaně. Taková, kdy nevíte, co ochutnat dřív. Jestli je něco, co obdivuju na lidech, který se staraj na tour o takový desperáty jako jsme my, je jejich nehynoucí altruismus, se kterým do toho jdou znova a znova... Je asi tak kolem poledne, poptávka po fixech s blížícím se odjezdem opět stoupá...objevujou se další kapelní tagy. ... Asi ve dvě vyrážíme, cesta ubíhá podle plánu až do Köpenicker strasse... jBohužel ne do tý, kam potřebujeme. Kdo by si myslel, že v Berlíně, centru jinak puntičkářskýho Německa, budou dvě ulice s tím samým jménem? Samozřejmě moje blbost – čtvrť Biesdorf se ve abecedním pořadí internetovýho vyhledavače zcela jistě zobrazí před Kreuzberg a pokud si to neohlídáte máte zaděláno na průser... Naštěstí mapu Berlína máme, takže jsme na místě během necelý hodiny. Slavnej squat Köpi se svým postapokalyptickým image... a na dveřích klubu Koma F, kde máme hrát visí papír, kterej hlásá „ sorry the show was canceled the next one will be tommorrow“ a šipka k našemu plakátu. Chvilku se věnujeme celkem neúčelný debatě o tom, která šou byla zrušena  a která je ta další... Odchytíme ve vchodu jednoho ze squaterů, (o koncertě samozřejmě nemá páru) ale dává nám mobil na Saschu, kterej to má celý organizačně na triku... hmmm...nedostupnej... to to hezky začíná... Za chvilku ale Sascha doráží jako na zavolanou. Dobrá zpráva ....koncert se koná, auto můžeme nechat ve dvoře. Vyrážíme směr Oranien strasse.... Prolejzáme krám s komixama, krám s kytarama, pak se jde jako obvykle na lov desek... minule jsem v Coretexu koupil dvoje starý Refused, tentokrát si nějak nemůžu vybrat. Mají sice nový CC Armée, ale ty koupím u Páťáka taky a asi i levnějc. Nakonec to u mě vyhrává knížka All Ages: Reflections on Straight Edge od Beth Lahickey... Když vyrážíme zpátky do Köpi je už tma, po cestě kupujeme v sámošce Sternburger export a flašku whisky... Když dorazíme, vytahujeme z auta nějaký zásoby a večeříme. Když dojíme, nanosíme aparát do Koma F... pak máme jít na další večeři, kterou nám udělali  v Köpi - některý výletníci si začínaj turné hodně pochvalovat.... Potom nám ukážou, kde budeme squatovat my – je to podobný jako v Oscherslebenu – taky pod stropem, jen o dost větší a strop je kazetovej (a zdobí ho nálepky Varukers). Köpi nejspíš kdysi patřilo nějakýmu zazobanci. Pak nám ukázali, kde je záchod – ten opravdovej – „public toilet“, kterej je v druhý půlce Köpi totiž nikdo z nás nerozdejchal, a je pravda, že se nad tim taky nikdo z místních nepozastavoval. Nakonec se uvelebíme v baru Koma F, cucáme pivo a čekáme na lidi až přijdou...čekáme hodinu, dvě.... Začíná bejt docela zima, ve sklepě jde pára od pusy, hlas mi už solidně přeskakuje, jsem celej nějakej poničenej...jdu si radši na chvíli lehnout, prej mě vzbudí až to začne...usínám...nevím, jak dlouho jsem spal, takže, když se proberu rychle mažu do sklepa... je tam tak 10-12 lidí. Svině! zrovna končí. Zní to „jako vždycky energicky“. Hodnotím svůj zbejvající hlasovej a energetickej potenciál ...no žádnej zázrak...Během přestavby aparátu do sebe cpu větrový bonbóny, kloktám vincentku a whisku, dávám si pivo...mám docela nervíky, co ze mne bude vypadávat za zvuky. Nakonec to docela jde, ale dost se trápím... Lidi postávaj a posedávaj. Poslouchaj. Příklad mosherů z Oschersleben, se bohužel neopakuje. Set dohrávám s posledním zbytkem sil...někdy je 12 songů fakt strašně dlouhá doba. Jdu rostoucí skepsi přepít na bar. Nejdřív okupujeme bar v Koma F, ten asi hodinu po koncíku zavírá, pak se přesouváme do většího baru na povrchu vedle hlavního sálu Köpi. Tady je příjemně teplo, topí se tu. Posedím tak na dvě, tři piva... V baru si to vzal nekompromisně do svý režie Václaf...striktně odmítá nabízenej Gambrinus i Plzeň a hlasitě požaduje Sternburger export. Půl hodiny na to se přetahuje s barmanem o flašku nějaký lihoviny – barman prohrává (s úsměvem). Se svým sípotem se můžu jen těžko účastnit nějakýho hovoru, ale jelikož jsme všichni docela napadrť, odpadaj problémy s překladem, opilec opilci rozumí... Odpotácím se, šplhám do pelechu... Vzdáleně slyším hukot z baru. V noci se krom jedný obrovský rány - Flaška zapomněl, že spí na palandě, spadnul, a pak málem zašláp pana učitele, nic nestalo... Ráno cestou jsem cestou na záchod našel Václava zkroucenýho na malým gauči ve velkým sále, vypadal spokojeně...  

16.11. Nejvyšší minaret NDR, psí spřežení, Görlitz Hospi  a DJ Psycho

...kolem jedenáctý jsme všichni vzhůru. Sascha připraví další ze série německejch supersnídaní... když vidím, jak rychle do nás všechno padá, říkám mu „you have to watch your breakfast“...protože jinak riskuje dopolední hladovku... do centra je to něco přes půl hodiny pěšky...jdeme kolem sítě kanálů pod obrovskejma panelákama, přes pár větších i menších mostů, abysme konečně uviděli nejvyšší minaret bejvalý NDR – Fernseherturm. Na Alexanderplatz se fotíme u nějaký fontány, pak jako správný turisti jdeme po Unter den Linden k Brandenburger Tor... že tam bude týpek převlečenej za ruskýho soldáta bych čekal, i jeho dederónskej protějšek mne nijak nepřekvapil. Pravda, byl celej napatlanej nějakou stříbřenkou... a fotka s každým pouhý 1 éčko... no, neber to.... ale psí spřežení k pronajmutí, to už je trochu silný kafe.. No nic, vyfotíme si Reichstag, po cestě koukneme na demontovanej echtDDR Palast der Republik a jdeme zpátky k autu. Cestu do Görlitz trávím částecně ve stázi nebo poslouchám Cimrmany, stavíme pro benzín, nakupuju další hromadu větrovejch bonbónů. Hospi v Görlitz jsme našli celkem bez problémů – je to vysokej činžák docela blízko centra. Dole ve vchodu sedí partička lidí. Říkám jim co jsme zač, ptám se kam máme jít, kde můžeme zaparkovat, protože přímo před barákem spravujou chodník a silnici...“klidně před barákem tady to nevadí“. Nevidím žádnej plakát, tak se poptám, žádnej ani nebyl – začínám mít pocit, že míra průserů by mohla překročit naši standardní mez.  Nejdřív šplháme do třetího patra na večeři - je brzo  tak půl osmý, ale když někdy kolem osmý dojíme začínají nás honit „tady se dá hrát tak to deseti možná do půl jedenáctý“. Ptám se na Wahnfrieda, jestli dorazí, nikdo nic neví...Jdeme přes dvorek...Sál je vlastně bejvalá kůlna možná dílna, kde je všechno, co je třeba - především bar. Vejde se sem asi tak 50 možná 70 lidí.  Takže začínáme kmitat. Vynosíme apec z auta. V rychlosti stavíme bicí. Docela nám to jde, už jsme přece jen sehraný... Sháníme druhou bednu na kytaru...marně...některý věci je třeba nepsat mailem jen jednou nebo dvakrát, ale radši stokrát... stejně to bude málo... S lidma to nejdřív to vypadá dost bídně, nakonec se jich v momentě, kdy svině! začnou posbírá něco přes dvacet. Podělím se s Václavem o vincentku, abysme trochu vyspravili hlasivky.  Start...Svině! valí svůj set zase o něco rychlejc „abyste to s dezinfekcí stihli“. Je pravda, že místní čekali asi nějakou variaci na českou punkovou klasiku a intenzita projevu je zpočátku zaskočila. No, SPS se nekonaj a svině! umí kousat ...někdy i hodně hluboko... v druhý polovině setu maji svině publikum zcela jasně na svojí straně...myslím, že se dokonce stihne i nějakej přídavek...jak to, že to tak rychle stihnou?...to nevim... jsou to prostě svině! Rychle přestavujeme bicí. Zvukovka. Oproti včerejšku máme o dost větší chuť si zahrát... a publikum je taky o dost komunikativnější. „Come closer I can’t spit so far“. Počáteční asi dvoumetrovou propast mezi kapelou a lidma se podařilo zlikvidovat během prvních tří songů. Všechno funguje...někde asi existuje skrytej zdroj adrenalinu a my ho napíchli v pravej čas. Jsme zpocený jak myši. Největší ohlas mají rychlejší věci. Hlas se od včerejška taky umoudřil. Reakce lidí jsou různý od pohupování přes pěsti ve vzduchu až po pokusy o tanec a hukot v přestávkách jako potvrzení, že jdeme správnou cestou. V deset je oficiální konec, ale necháváme se ukecat (a rádi) na další dva přídavky. Následuje stokrát vyslechnutý doporučení: „Příště přijeďte o víkendu, to tady bude hodně lidí“. Sbalíme kytary a jdeme na pivo, k aparatuře se dostává DJ Psycho... nastaví decibelovou laťku opravdu hodně vysoko. Přemejšlím, co vlastně sousedi mají proti živý muzice... Poslouchám, piju pivo a nechávám oschnout pot... Jak zjišťujeme, auto nemůže zůstat hned před barákem, protože tam budou ráno něco dělat, zaparkujeme poměrně dost daleko... po návratu na sál mne odchytává nějakej vysokej chlapík:„Do you like Minor Threat?“ odpovídám po pravdě, že „of course“.  Jdeme do posledního patra, bydlí hned vedle naší dočasný rezidence. Je už dost pod parou. Chlubí se sbírkou vinylů. Kecáme skoro dvě hodiny o muzice anglicky, německy, rukama i nohama. Dávám mu webovou adresu a natáhnu do počítače pár MP3. Povídá, že by rád náš vinyl...posílám ho za Brožíkem...seběhneme zpátky do sálu... Dj Psycho je v nejlepší formě pan učitel je nadšen jeho výběrem skladeb. Vydržím ještě asi dvě hodiny pozorovat cvrkot a věnovat se společenský konverzaci, po nějaký době zůstává na sále osvědčená sestava my - kapely, co jedou tour a DJ Psycho. Teď už není hanbou jít spát a tak jdu spát.... chyba... podnapilí spolubydlící, krom Brožíka, kterej měl podobnej nápad už přede mnou, nás sice nechají usnout, ale pak následuje triumfální návrat a koncert pro cirkulárky a motorový pily, přerušenej pouze Pufffyho výkřikem „kurva, kde je tady vypínač, nemůžu najít dveře, já se snad pochčiju“... dveře našel včas...

17.11. AKW Bitterfeld - uprostřed ničeho, Anke, Ouzo, Captain Morgan

Ráno se sbalíme, přeparkujeme auto, naložíme a po snídani se jdeme podívat do města. Görlitz/Zgorzelec je docela pěkný město, prolezeme trh, kde ale krom předvánočního haraburdí nic rozumnýho nemaj, a protože to do Bitterfeldu je víc jak 250 kiláků a je už odpoledne, chceme si nechat trochu času na bloudění. Vyrážíme asi ve dvě. Jedeme vlastně zpátky do vnitrozemí. Kolem pátý dorážíme, připomínky že ulice Hinter dem Bahnhof bude určitě u nádraží nejdřív nikdo nebere vážně, a nádraží v klidu míjíme. Nejdřív dojdeme nakoupit chybějící zásoby do místní sámošky. Pufffy se vydá na výzvědy. AKW Bitterfeld je skutečně u nádraží, ale na první pohled vypadá, že tu bylo živo naposled někdy kolem roku 44 a 45- před bombardováním. Zvenku posprejovaný ruiny uprostřed obrovský plochy suchý trávy – tak půl kilometru možná kilometr ode všeho ostatního. Po chvíli nacházíme cestu dovnitř, tam si poopravuju názor na velikost celýho místa. Je to daleko větší prostor, než se původně zdálo.Velkej opevněnej dvůr – kolem dokola zdi někdy z cihel většinou se střepama nahoře, někdy zátarasy z betonovejch železnicních pražců... V Biterfeldu je udájně dost nácků... Uvnitř jsou dva obydlený domy, pár maringotek, lidi, psi a klub.  Klub je nejspíš bejvalá dílna depa, dva bary, dva sály a WC na fotobuňku. Spaní pro kapely je v patře. Jeden z barů otevírá a my si jdeme ukrátit čekání, popíjíme pivo, pročítáme tiskoviny na baru, probíráme obavy z nadcházejícího tejdne, kterej už bohužel bude pracovní...z beden u baru se line dojčepank, k baru jsou přilepený punx...klasika...krom chlapíka v nóbl obleku, co oškrabuje zeleninu, co budeme mít k večeři...asi místní sponzor... Kolem osmý přijede zvukař i s aparátem. Pomáháme nosit a nataháme i náš cajk. Pódium má zezadu velký plechový dveře a tak se dá pohodlně všechno přinést bez složitýho kličkování mezi lidma. Když je něco po devátý máme už za sebou i zvukovku. V celým klubu je už víc jak 60 lidí. Sníme večeři. Svině! se jdou tradičně zpotit jako první...opakuje se klasickej scénář, vlna energie, Václav se proplítá mezi lidma a křicí. Všichni tři kytaristi (tentokrát se bedna pro Puffyho našla)  ohoblovávají  trsátka s velkou chutí asi tak rychle jako odpadávaj třísky z Brožíkovo paliček. Lidi jsou naprosto v pohodě, reagujou a je vidět, že se dobře baví...prostě mazec... Je nám jasný, že se nesmíme nechat zahanbit. Rychlá přestavba, pak panák na kuráž a jde se na to...nechceme čekat až publikum vychladne...jsou zvědaví... první blok písniček, prostor před náma se ještě trochu zahušťuje příchozíma z baru, začíná se to docela vařit. Energie, pot a decibely. Místní punx docela divočí. Mikrofon mi párkrát zabrní o zuby. Přestávky jsou tak na to popadnout dech a usrknout piva. Těch 12 věcí tentokrát uteče zatraceně rychle, a my si je chceme užít. Všechno docela slušně graduje až do konce setu. Řev. Přidáme jednu nebo dvě věci, na ty už je opravdu hodně slušnej mosh. Poděkujeme za prima show a... pak jdeme relaxovat na bar... za barem je asi 40letá pani, říká, že se jmenuje Anke a co prej si dáme...šnaps? Nejdřív Ouzo, potom Captain Morgan...neumí moc anglicky, ale panáky nalejvá přímo závodně. Na mně se to projeví tím, že po půl hodině na baru, přejdu na bezpečnější pivo. Prohlížím si komixy, kecám s Filipem. Asi ve dvě si beru s sebou vyprošťovací pivo na ráno a šplhám po venkovním schodišti do našeho dnešního brlohu.

18.11. Satanistka, alko zombie II. Stupně, Finsterwalde L44 temný les, captain hock

První pohled na kapely na turné v den posledního koncertu by šel asi přirovnat k panoramatu bitvy u Lipan. Chybí nám dva padlí. Věděli jsme přesně, kde Václava a Flašku hledat. No co, stejně si musíme dát aspoň kafe. Na baru se viklají dvě gumový alkozombie se zakalenýma očima, natvrdlým mozkem a játrama. Nejtěžší je přesvědčit je o tom, že do hodiny odjíždíme. Flaška si cosi konspirativně huhlá s místní černovláskou (údajně satanistka) a klade největší odpor. Chce zůstat na nějakej rituální obřad či co. No je fakt, že on je v bezpečí, hádám, že potřebujou obětní krev a ne fridex. Ještě scénka dojemnýho rozloučení a odpadá na zadní sedačky, k dalším dvěma zombies (Filip toho taky moc nenaspal)... Do Finsterwalde jedeme po okreskách, přes lesy a malý městečka. Cesta trvá asi tři hodiny. Přijedeme brzy odpoledne. L44 (Leipziger strasse 44) je kousek od centra. Jdeme na prohlídku města, Flaška zůstává spát v autě. Prolezeme náměstí, zámek a park s obrovským vodojemem. Centrum je jak ze škatulky, ale už v první ulici za náměstím jsou opuštěný baráky,... jeden z těch baráků je L44, kousek dál už i zbořeniště. L44 je patrovej dům do L. Sál je docela velikej odhadem pro víc jak 100 lidí. Do zařízení se počítá ještě kuchyně, backstage a dva bary a všude je děsná kosa. Je něco kolem šestý, sedíme v baru, pijeme Sternburger export a čekáme na Davida (a.k.a. Captain Hock), co koncert pořádá a na další kapely. Potřebujeme se domluvit jak si popůjčovat aparát, kdo bude kdy hrát atd. Po šestý se mezi náma zjeví Flaška, musel vylézt okýnkem z našeho vanu, a protože musel docela chvátat,  nakonec obětoval i papírek s telefonem na satanistku z Bitterfeldu (kecal, pak ho samozřejmě našel). Za chvíli už se sápe po pivě. Při představě v jakým stavu jsme ho našli ani ne před osmi hodinama na baru, a že do začátku koncertu zbejvaj skoro 4 hodiny, mi tuhne úsměv na rtech. Jdu radši na další (a delší) procházku. Když jsem odcházel bylo v L44 tak 40 lidí. Když se v sedm vrátim, je jich skoro stovka. Večeříme, pak nataháme cajk na sál. David už taky dorazil, má s sebou distro, tak mu přihodíme nějaký naše věci. Začne se v deset, hrajeme předposlední a poslední... V backstage jsou naše „předkapely“, nejspíš tu nejsou poprvý, je to totiž jediná místnost s kamnama. Začátek. První kapelu jsem skoro neviděl, nějaká místní záležitost. Je to podobný jako koncert v Brand-Erbisdorf, nikdo nikam nechvátá, jen já si můžu vyzívat hubu z pantu. Jako druhý hrajou Contienda Libertad z Plauen. Nikomu neni přes dvacet. Podle toho, co jsem pochytil asi docela politická záležitost. Hudebně hardcore punk. Docela se to dá, ale zvuk neni žádnej zázrak. Pufffy po koncertě kupuje CD. „Jedem, jedem, jedem!“ Brožík zkouší headset, Václav testuje mikrofon, pan učitel s Puffym a Filip kytary. Jsem pověřenej udělat něco se zvukem. Jak jsem se bál zvukař – samouk – začátečník, kterej má víc jak dvě promile v krvi. Anglicky nereaguje vůbec, německy občas. Začínám se v tom vrtat sám, snad ku prospěchu věci... Guten abend...Svině!, pak už je to v pořádku - rychlý, ostrý a přímočarý. Až na škobrtnutí na začátku („na pódiu u bicích není skoro nic slyšet“) to šlape, což publikum pohotově ocení slušnou vřavou. Václav sleze z pódia a lítá mezi lidma. Není co řešit, během půl hodiny maj publikum na lopatkách. Svině! vystřihnou zugabe a jdeme na to my – „Schweine aus Dezinfekce“. Zvučíme poměrně dlouho, naštěstí Brožík vystrnadí „zvukaře“ a ujme se toho sám. Mám obavu co Flaška, ale jak se ukáže, úplně zbytečně... Zvukovku trochu prodlužujeme, abysme natáhli zpátky lidi, co odešli pro pivo. Sál se asi tak způlky zaplní, pak to odpálíme s plnou parádou...poslední show na tour, takže žádnej relax, ale pěknej mazec. Hlas mi skáče tam a zpátky... snad to nějak přežijeme. Místní se rozhodně neflákaj, docela dost jich ještě přijde během prvních songů a zapojí se do skrumáže. A jdou do toho opravdu po hlavě. Což dovedeme ocenit, nacpeme do setu energie, co se dá... na oficiální konec setu se nehraje... vyřvou si zugabe... dáváme instrumentálku, protože už skoro nemluvím. Jako konec tour ideální. Flaška odpadá v backstage na gauč se slovy „dneska už po mě nic nechtějte“. Ještě zatepla upozorním na vinyly a CD v distru. Sám u Davida nakupuju komplet Los Crudos. Kecám s Davidem a s klukama s Contienda Libertad, popíjím pivo. Pak musíme naložit aparát a jdeme (až na vyjímky spát). Jsou asi 3 hodiny ráno...

19.11. 2006 Rückkehr neboli návrat

Brožík oznamoval čas odletu na desátou, v devět budíček. Těžko říct, jestli tomu sám věřil, ale v devět jsme se zvedli a vyrazili snad o půl hodiny dřív. Domu je to 380 kiláků. Jedeme přes Dráždany, jsou vidět místa, kde jsme byli se sviněma na vejletě na jaře. Na Cínovci si nás naštěstí nevšímaj, to je dobře... Venku je zima a mlha, že bys omylem rozkrájel i Rákosníčka. V Roudnici nad Labem se stavíme na pozdní oběd. V Praze vyhodíme Filipa. Za další dvě hodiny už jsme ve Vodňanech, kde zúčtujeme. Jsou z nás bohatý lidi – výsledek je skoro 200 euro pro každou kapelu. Rozloučíme a jedeme domů.

Sečteno na podtrženo z osmi koncertů jen jeden průser, tři standard, zbytek paráda. V Německu se dá hrát díky Jugendzentrům skoro všude a servis pro kapely je z pohledu Čech opravdu nadstandardní, takže není důvod proč se neukázat znova...

DEZINFEKCE & SVINĚ! GRRR!MONEY TOUR 2006 ANEB SVĚRAČE ZATÍM STÁLE SVÍRAJÍ

By Pufffy a.k.a. Billy Milena

Tak jsme zas vyrazili na společný turné se Sviněma!, už je to konec konců tradice, jelikož jezdíme spolu na turné vždycky. Představa desetidenního opíjení se v Německu v nás opět vzbuzovala obavy i výbuchy bujarého veselí. Pro přehlednost uvádím osoby a obsazení našeho germánskýho tour.

Osoby a obsazení:

Dezinfekce:

Pufffy a.k.a. Billy Milena - ˝ drive master, kytara a pomocný řev + kytara Svině!

Maxeek - tour manager, basa a hlavní řev

Fla.ska - alkoholocaust master, bicí

Svině!:

Brožík - ˝ drive master, bicí a řev

Václav(ka) - vrchní joint roller, řev

Onkel Filip - basa

Radeček - kytara

Seznam koncertů tour:

10/11/06 - Brand-Erbirsdorf, IMI club

11/11/06 - Hannover, Kopernikus

12/11/06 - Oscherslebe, ALGE

13/11/06 - day off v Leipzig

14/11/06 - Leipzig, Zorro

15/11/06 - Berlin, Köpi, Koma F

16/11/06 - Görlitz, Hospi

17/11/06 - Bitterfeld, AKW

18/11/06 - Finsterwalde, L44

 

 

Den první (pátek) - Brand-Erbirsdorf, IMI club

    Odjezd je naplánovanej na pátek kolem půl třetí odpoledne, takže útek z práce cca v poledne, vyřízení pojištění, nákup potítek a hurá do Wassestadtu, kde na nás čekaj tři pětiny Sviní!. Přijíždíme nezvykle celkem včas, se zanedbatelným zpožděníčkem.

Náházíme cajky do dědečka tranzita a valíme směr Praha-Chuchle, kde kolem čtvrtý nabíráme Onkel Filipa. Přejezd přes Prahu probíhá celkem v klidu, na to že je pátek odpoledne až podivuhodně v pohodě. Průběh cesty na hranice je celkem normální, popíjení pivek a dohulování zbytků trávy. Nechceme pokoušet celníky, na turné Gride/Lahar nás na Rozvadově projížděli celkem nekompromisně. Přejezd hranic je bez problémů, akorát za hranicema v rámci zjednodušení cesty si najíždíme cca 50 kilometrů navíc, no co zkratka byla delší, ale zato méně pohodlná.

    Do IMI klubu dorážíme kolem devátý večer, už to tady známe, hráli jsme tu ve stejný sestavě v dubnu. Vítá nás několik známých tváří. Koukáme, že za ten půl rok si chlapíci dali práci a zamakali na interiéru. Oproti minule je tady pódium a odstraněná stěna mezi místnostma, takže prostor se zvětšil. Dneska s náma hrajou ještě dvě místní kapely a jedna z nich se právě plácá na pódiu a ladí zvuk. Potkáváme Wahnfrieda z Drážďan, kterej nám celý tour domluvil a má s náma jet v dodávce. Ten nám však sděluje, že je nachcípanej jak sviňa, a že s náma tudíž nejede a přidá se k nám možná v Görlitz na poslední tři koncerty. No co se dá dělat. Dáváme pivka (Sternburg Export über alles) a na mě sedá kurevská únava, jelikož jsem v noci spal asi tak dvě hodiny. Takže se poroučim a jdu se vyvalit do naší backstage, která je na druhým konci baráku a vytuhuju během chvíle. Kde se vzal tu se vzal Onkel Filip a budí mě, že se jde hrát. Koukám, že už je po půlnoci, takže se jde na věc. První set se Sviněma!. Lidem se to líbí, ale pokročilá hodina a dostatečnej přísun alkoholu se na nich podepsala a tak už nijak extra nepaří. Dohráváme set a já akorát poladím kytaru a hned na to jdeme s Dezinfekcí. Odezva je zhruba stejná jako v předchozím případě, no není se čemu divit, páč je mezi jednou a druhou hodinou ráno a obecenstvo je na kašičku. Takže v klidu dohráváme náš set a potom se vrháme do zajetí baru za poslechu úžasných deutschpunk kapel, který maj nahrávky snad z kanálu. Ve finále se klátim do postele asi kolem pátý ráno slušně zlitej. Později se dokolíbá Fla.ska ve stavu pro kterej je asi nejbližší výraz kóma a svalí se na křeslo, kde vytuhuje. Postupem času se přesune do vedlejší místnosti, kde ho násilím budíme kolem jedný hodiny, protože nás čeká dlouhej přejezd do Hannoveru. Po chvíli marných protestů se zvedá a nasedá do dodávky, kde fofrem tuhne spolu s ostatníma vezoucíma se dobytkama, takže vzhůru jsme trvale jenom já, protože řídim a Brožík, kterej v rámci solidarity kopilotuje. Cestou se nám přihodí jeden zádrhel, a to ten, že najíždíme na dálnici v místě, kde se rozděluje na dva směry a my jsme samozřejmě na tom špatným, ale dochází nám to až u Chemnitz, takže odbočujeme na okresku, kterou se dokodrcáme do Lipska, kde už najíždíme na správnou cestu.

 

Den druhý (sobota) - Hannover, Kopernikus

    Cesta ubíhá celkem v pohodě, ale je to přeci jenom dost daleko, nejdelší přejezd celýho tour - cca 450 km plus náš nedobrovolnej bonus z Chemnitz do Lipska. Do Hannoveru přijíždíme kolem sedmý a po zjištění, že jsme odbočili na jinej exit a asi tak půl hodinovým bloudění přijíždíme do klubu Kopernikus, kterej je hned pod mostem, přes kterej jezdí vlaky. Rozměrově je prostor velkej asi jako větší obývák, tak si říkáme, jak to asi bude vypadat večer. Spát se bude asi deset minut autem od klubu, takže já protahuju xicht, že nebudu moct kalit, ale nakonec to házim za hlavu a opět za doprovodu deutschpunku si dávám za uši.

    Posedáváme a popíjíme až asi do půl desátý, pak nanosíme cajky. Pořadatel nám říká, že hrát máme začít až tak kolem půl jedenáctý, že dřív lidi nedorazí. Má pravdu, protože v půl jedenáctý, kdy začínaj hrát Svině! je klubík slušně zaplněnej. Jedinej problém je ten, že není druhej kytarovej box, takže Svině! hrajou bez mojí maličkosti jenom s jednou kytarou. Alespoň udělám pár fotek. Lidi zvěří a jsou nadšený, Václav(ka) řičí jak siréna a je vidět, že i kapela si užívá kontakt s publikem. Nejsem si úplne jistej, ale myslim, že došlo i na přídavky. Pak vyrážíme do boje s Dezinfekcí. Lidi se ještě vydejchávaj na terase z předchozího setu, ale během dvou songů jsou zas vevnitř a rozjíždí krutej mosh. Pro nás coby zpívající kytaristy je to s Maxeekem chvilkama o zuby, ale už jsme zvyklí a kočírujeme to slušně. Po dohrání klasickýho setu se ozývá Zugabe!, zugabe!, tedy přidáváme a znovu zugabe!, zugabe!, takže další přídavek. Zugabe! se opakuje znovu a znovu, všechno to ještě přikrmuje Radeček, kterej Němčoury popichuje k dalšímu řvaní,ale po druhým přídavku to balíme. Jsme durch promočený, ale spokojený z dobře odvedený práce.

    Po koncertě nanosíme cajky do auta a razíme na místo, kde budeme spát, mám trochu hrachy, aby mě nestavili policajti, protože místo plánovaných dvou až třech piv jsem stihnul do sebe vyklopit sedm kousků, sice obsah 0,33 l, ale přece jenom.

     Po deseti minutách jízdy dorážíme do starýho baráku, kde bydlí asi tak deset lidí. Je tady docela útulno, taková hannoverská Ladronka. Dostáváme noblesní papu a haldu piv navrch. Vytahuju rum a párty se rozjíždí. Posléze domácí vytlačí další flašku kořalky plus ještě nějakej hašiš na pokouření. Ve finále zůstáváme jenom já, Fla.ska, Václav(ka) a Onkel Filip. Nad ránem se v kuchyni, kde popíjíme, objevuje týpek jménem Anatolij, původem z Ruska a popíjí s náma. Pak už si jenom pamatuju, že je venku den a já skáču flopa do pelechu.

    Dopoledne se postupně jeden po druhým vypotácíme zpátky do kuchyně, dáváme snídani a pokuřujeme s domácíma jointy. Po poledni se rozloučíme a poděkujeme za koncert, jídlo a nocleh, Václav(ka) kontroluje olej a připevňuje chybějící matku u tranzita a pak už vyrážíme do Oscherslebe, není to tak daleko, asi jenom 150 km, což je pohoda.

 

Den třetí (neděle) - Oscherslebe, ALGE

    Do Oscherslebe dorážíme za soumraku. Po chvíli tápání po městě nacházíme klub ALGE, kde se hraje dneska večer. Jsme tu dost brzo, takže sedáme ke stolu vedle baru a objednáváme si kafe, posléze pivo (opět náš oblíbený Sternburg Export) a porozhlížíme se po klubu. Je to komplex asi tří budov obehnaných zdí kousek od parku hned u hlavní silnice. Prohlížíme si nápisy a samolepky, kdo a kdy tam hrál a vidíme, že i v takovým menším městě to může slušně pumpovat. Hráli tady třeba Doom, Fleas and Lice a spousta dalších kapel včetně českých a slovenských, jako třeba Čad nebo Průmyslová Smrt. Dostáváme noblesní food a jdeme nanosit cajky do klubu. Je neděle a tak to nevypadá na žádnou extrémní návštěvnost. A taky, že ne. Na sále se schází celkem asi tak deset až patnáct lidí (nevim, kolik jich je přímo z klubu), ale zato všichni do jednoho paří, takže akce se nám vcelku líbí. Tentokrát je k dispozici i druhej kytarovej box, takže set Sviní je o dvou kytarách a na set Dezinfekce provedu propojení dvou aparátů a vytvářím oblíbenou sonickou bouři. Řídké publikum oceňuje výkon obou kapel a zahrnuje nás na baru trvalým přísunem piv a trávy, takže se opět uvádíme do dementního stavu celkem bez problémů. Tenhle večer drží prim Mr. Brožík, kterej sedí celou dobu na baru a i když obvykle nehulí, neodolá a zavdá si dobrých trav a v kombinaci s pivem a kořalkou tak získává postupem času výraz opuchlýho Číňana. Bar opět ovládá deutschpunk v plný síle a barman/punkeři řvou s muzikou songy jak o život. Ve finále jeden z nich předvede suverénně striptýz na baru a nakonec končí nataženej na zemi, ale neumírá a leje statečně dál. Ani už nevim jak a v kolik padám do pelechu. Dopoledne se probouzíme celkem v pohodě a bez horších následků, dáváme nějaký pivka a kořalku, kterou nám večer přinesli do backstage. Tradičně po poledni nanosíme cajk do auta, rozloučíme se, poděkujeme a vyrážíme směr Lipsko.

 

Den čtvrtý (pondělí) - Liepzig, day off

    Cesta ubíhá v poklidu, není to tak daleko, zhruba kolem 150 kilometrů. Cestou dáváme nějaký přestávky na piss a rauch pauze, hulit naštěstí máme co, protože máme zásobu hašiše od chlapíků z Hannoveru. Není to sice žádnej zázrak, ale lepší než drátem do voka. Vjíždíme do Lipska, kde chvíli bloudíme, ale nakonec nacházíme správnou cestu až do Squattu Zorro, kterej je už legendárním pojmem. Máme tady domluveno spaní a koncert je až další den. Říkáme si, že návštěvu města necháme až na druhej den dopoledne a jdeme se nakrmit do nedalekýho tureckýho imbissu. Turek je ochota sama a pouští nás dozadu, kde jsou stoly a můžeme tam v klidu pít pivo. Zdržíme se asi hodinu, najíme se a koupíme si pití na večer. V Zorru chceme ještě stihnout krám s deskama, ale nějak se nám to nedaří. Když dopijeme všechny lahváče, zaleháváme do kanafasu.

 

Den pátý (úterý) - Leipzig, Zorro

    Budíme se dopoledne a po poledni vyrážíme do města. Na ubytovně zůstává jedinej Fla.ska, kterej nikam nechce. Centrum je asi 2 kilometry daleko, tak to berem pěšky. Trochu se tady už s Maxeekem vyznáme, protože jsme tady byli asi před měsícem a půl na tour Gride/Lahar. Takže po centru chodíme celkem jistě a na závěr vedu ostatní do krámu s deskama, kde nakonec kupuju dvanáctipalec 2BAD, který jsem měl kdysi nahraný a už jsem je neslyšel leta. Cestou zpátky do Zorra ještě navštěvujeme antík, kde maj taky desky. Tady na blind kupuju dvanáctipalec HAYWIRE, kapelu neznám, ale stojí to jenom 2,5 eura a maj cover od Motörhead, tak doufám, že to bude v pořádku. Než dojdeme do Zorra, dáváme ještě občerstvovací zastávku u Turka a při příchodu na místo ještě návštěvu krámu s deskama přímo v Zorru, kterou jsme včera nestihli. Můj úlovek je další deska 2BAD a deska CIRCLE JERKS plus tři placky. Jdeme zpátky na ubytovnu, kde se ještě pořád válí Fla.ska s knížkou v ruce. Prohlašuje, že se jde najíst k Turkovi a asi za půl hodiny se vrací s nákupem. Dostáváme večeři a gratis piva. K naší nelibosti je to ústeckej Březňák, což je opravdu patok, ale jak se říká darovanýmu zubu na koně nehleď, takže se do něj pouštíme s nasazením, ale je to fakt boj, alespoň pro mě. Jdeme se podívat dolu do klubu, kde se bude hrát. Prostor tak akorát s parádním industriálním barem. Nanosíme cajk, uděláme malou zvukovku a jdeme si sednout o patro výš, kde se na velkým sále hraje turnaj v ping pongu. V půl jedenáctý je hlášenej start. Máme trochu strach z návštěvnosti, přece jenom je úterý a lidi ráno chodí makat. Nakonec se sejde plus mínus padesát lidí, takže v pohodě a můžeme začít se Sviněma! Opět se valí na dvě kytary, box je k dispozici. Je vidět, že lidi to baví, ale tanečky se tentokrát nekonaj. Zhruba půl hodiny uteče jak voda a chystáme se s Dezinfekcí. Hrajeme až se z nás kouří, lidi spokojeně pokyvujou hlavama, občas se někdo rozhejbe, ale jen na chvilku. Tentokrát se hustej mosh nekoná, ale jsme celkem spokojený. Po koncertě se klub bleskurychle vyklidí, my nanosíme cajk zpátky do auta a jdeme ještě na chvíli do většího sálu, kde se rozjíždí alko párty. Postupně se přesouváme nahoru do ubytovny, já si dávám konečně vytouženou sprchu, chvíli ještě popíjíme Březňáky a pak už jenom sladkej spánek.

 

Den šestý (středa) - Berlin, Köpi, Koma F

    Ze Zorra vyrážíme celkem brzo, chceme se totiž v Berlíně kouknout do centra a koupit nějaký desky na Oranien Strasse. Jedeme podle navigátora vytištěnýho z netu. Všechno klape na jedničku až do chvíle, kdy dorážíme na Köpenicker Strasse a já to tam vůbec nepoznávám. Nakonec zjišťujeme, že je to sice ulice toho jména, ale v úplne jiný části města než je squatt. Brožík vytahuje mapu Berlína, já se v ní rychle zorientuju a během třičtvrtě hodiny dorážíme před Köpi Squatt. Tam potkáváme starýho známýho Sašu, kterej se o nás staral už před měsícem a půl na Gride/Lahar tour. Koukáme na plakát na dnešní akci. Je u něj šipka s anglickým vzkazem, že je koncert zrušenej. Saša vysvětluje, že se to týká koncertu, kterej byl předtím a ten že je přelepenej našim plakátem. Říkáme si, že to není nejlepší tah pro to, aby přišli lidi, já bych při pohledu na ten vzkaz okamžitě otočil a mazal domu, ale snad chlapíci ví , co dělaj. Času už tolik není, takže se jdeme podívat alespoň na desky. V krámu je draho jak kráva, takže si tentokrát nákup odpouštim. Cestou zpátky nakoupíme tekutiny a po příchodu na squatt dostáváme parádní večeři. Nanosíme cajky do klubu, poladíme, nazvučíme a čekáme, kolik dovalí lidí. Naše hrůzná představa ohledně plakátu a vzkazu se bohužel vyplňuje. Začíná se až ve dvanáct a i tak je na sále tak kolem deseti lidí. Pro mě osobně je to zklamání, když si představim koncert  o měsíc a půl zpátky, kdy byl klubík skoro plnej. No nic, nevadí, alespoň už jsme docela nakalený a spálený, takže si to stejně jistým způsobem užíváme. Sety tentokrát dáváme bez zbytečných přídavků. Dohrajeme, cajky necháváme v klubu a pomalu se přesouváme naproti do hospody, kde je celkem rušno. Tady setrváváme ještě poměrně dlouho, dostáváme kouření a piva a velkou omluvu za nevydařenej koncert. Už nad tim jenom mávneme rukou a říkáme, že je alles in ordnung. Značně napařenej odcházim na kutě, cestou potkávám Václav(ku) jak je vytuhlej na lavici vedle velkýho sálu. Asi je mu příjemně, nechávám ho tak. Vylejzám nahoru do ložnice, kde už valná většina výpravy těžce oddychuje a lámu se do spacáku. V noci mě ještě budí Fla.ska, kterej při odchodu na záchod zapomněl, že spíme na cca 1,5 metru vysoký palandě a krokem do prázdna atakuje na zemi spícího Radečka. Všechno se naštěstí obejde bez následků na zdraví. Ráno vstáváme a jdeme nosit cajky z klubu zpátky do auta. Pak nám Saša přichystává snídani. Dobře se nadlábneme a vydáváme se směrem do centra. Jdeme na Alexander Platz a procházíme si celou ulici Unter den Linden až k Branderburgský bráně, kde se otáčíme a vyrážíme zpátky ke squattu. Tam nalejzáme do auta a valíme směr Görlitz.

 

Den sedmý (čtvrtek) - Görlitz, Hospi

    Valíme si to po dálnici z Berlína na Cottbus. Pár kilometrů za timhle městem musíme sjet z dálnice a dalších 85 kilometrů se plácat po okreskách až do Görlitz.

Klub nacházíme podle navigátora celkem bez problémů. Je před osmou a dostáváme od pořadatelů večeři. Když dojídáme, sdělí nám, že se musí s hraním skončit do deseti. No paráda, že si tohle zprávu nenechali ještě na pozdější dobu, s plným bachorem se bude hrát fakt skvěle. No nic, vyndáváme cajky z auta do klubu, kterej je celkem útulnej pro zhruba tak padesát lidí. V půl devátý začínaj hrát Svině! Pouze s jednou kytarou, jelikož druhej box se dneska nekoná. Nakonec se schází v klubu zhruba patnáct až dvacet lidí včetně barmanů a lidí z domu, ke kterýmu patří klub. Je to bída, ale lidi vcelku oceňujou nasazení kapely, tanečky se sice nekonaj, ale je vidět, že se jim to líbí. Svině! dohrávaj a my s Dezinfekcí se na to hned vrháme. Lidi se přibližujou trochu víc k pódiu, pokyvujou hlavama, některý i bokama, ale tim to končí. My jsme spokojený, protože je vidět, že je to zajímá a líbí se jim to. Po koncertě s ujímá vlády nad klubíkem DJ, kterej pouští z desek opravdu dobrý šlágry, trochu psycho, ale fakt kvalita. My se ujímáme vlády nad basama piv, který nám dodávaj pořádající. Nakonec zůstáváme v sestavě Já, Fla.ska, Václav(ka), Radeček a Onkel Filip. Obzvlášt já se dnes snažim, jako kdybych měl mít pivo naposledy v životě. Nad ránem se značně společensky znavený vyhrabáváme do posledního patra obytného domu, kde máme připravenej chlívek. Václav(ka) se kdesi zapomíná. V noci se budim s močákem jak měch a běhám v absolutní tmě po pokoji se slovy “do prdele, kde je ten zkurvenej vypínač, já se snad pochčiju” (alespoň mi to tak druhej den říkali). Nakonec zdárně vybíhám z pokoje a slastně si na hajzlíku ulevuju. Při příchodu zpátky v předsíni zakopávám o kohosi. Je to Václav(ka), kterej byl prej ještě na párty někde nahoře, nevim sice kde, ale to se dovídám opět až druhej den.

    Probuzení je pro mě trochu šouflovitý, není mi extra valně. Naštěstí v tom nejsem sám. Radeček a Václav(ka) taky nejsou ve vrcholný formě. Dáváme skvělou snídani od domácích  a posléze vynášíme cajky z klubu zpátky do auta (tenhle koloběh fakt miluju). Poděkujeme za všechno domácím a jdeme na prohlídku města. Celkem pěkný, ale mě to až tak neupoutává, jelikož se mi začíná dělat víc a víc težko a nepomáhá mi ani klasicky fungující cola do chřtánu. Zhruba po hodině courání po městě nasedáme zpátky do našeho tranzita a pádíme směrem na Drážďany a dál Lipsko a Bitterfeld. Rozhoduju se, že musim tu těžkost po chlastu zaspat, jinak bych možná mohl předvést pěknýho pizza makera a o to fakt nestojim. Po chvíli usínám. 

 

 

 

Den osmý (pátek) - Bitterfeld, AKW

    Probouzim se někde před Lipskem a zjišťuju, že jsem udělal moc dobře, protože je mi o poznání lépe, vlastně už mi není nic. Přijíždíme do Bitterfeldu podle navigátora a zjišťujeme, že nám to nějak nesedí. Máme dost času, takže bereme útokem Penny market, kde nakupujeme nějaký hamu papu a pití včetně rumu podivné značky a chuti. Vypravuju se do města, abych někde zkouknul Stadtplan a trochu se zorientoval, kam vlastně musíme jet. Bitterfeld není nijak velký město, zhruba jako Prachatice, později na akci mi týpek říká, že tady žije 17 000 lidí. Dolejzám až na náměstí, kde trhovci zrovna balí svých pět švestek. Zahlídnu Stadtplan a chvíli do něj čumim než zjistim, kam máme zabočit a jet. Je to kousek od Penny marketu, kde stojí náš výsadek. Vracim se tedy hned zpátky, ale i tak mi celej výlet trvá min. půl hodiny. Vlezu do auta a naviguju. Za pár minut stojíme na dvoře AKW, objektu bývalého depa nebo nějaký dílny na opravu vlaků. Koleje jsou všude kolem. Přichází chlapík, pozdravíme se a on nám ukazuje objekt, ve kterým se hraje. Z venku to nevypadá, ale uvnitř jsou fakt pěkný a velký prostory s barem, kuchyní, sálem, druhým barem, záchodama a ještě jednim velkým sálem. Fakt se mi to tady líbí. Usedáme na bar a popíjíme. Já tomu moc nedávám, jen tak cucám. Postupně se začínaj scházet lidi z klubu a společnýma silama vytvářej večeři. Dokonce se tady objevuje chlap, slangově řečený kravaťák, kterej se sem hodí jak    pěst na voko. Nikoho z místních punx to nevzrušuje a spolu s kravaťákem za doprovodu námi oblíbenýho deutschpunku na baru škrabou a krájej různou zeleninu za odbornýho dohledů několika místních hafanů. Zvukař nám říká, jestli bysme nemohli nandat aparát do klubu, že by se udělala hrubá zvukovka, aby se pak zbytečně nezdržovalo. Jsme pro, stejně nemáme na práci nic jinýho než se válet v gaučích a slopat pivka. Po doladění zvuku jdeme zpátky do baru na večeři, která je moc dobrá. Postupně se začínaj dole na sále scházet lidi. Ve finále jich sem doráží tak odhadem třicet, možná o krapet víc. Není to věru moc, jeden z pořadatelů mi vysvětluje, že jsou v okolí ještě další dvě nebo tři akce. No nic naplat, ještě doráží pár kusů. Začínáme se Sviněma! se dvěma kytarama. Lidi postávaj, sem tam se i rozhejbnou, ale žádnej zázrak. Ale líbí se jim to a to je hlavní. Dohráváme a hned nastupujeme s Dezinfekcí. Opět si zapojuju oba aparáty, aby to mělo správnej říz. Začneme a lidi začínaj opatrně pařit a pogovat. Vydrží jim to až do konce, takže není co řešit, jsme spokojený. Probíhaj zas nějaký zugabe, jako ostatně na všech koncertech vyjma Berlína.

    Po hraní prodává Brožík celkem slušnej počet nahrávek jak Sviní!, tak Dezinfekce, takže no problém. Po chvíli se mi daří sehnat hulení od domácích, z nichž jeden se mi vyznává z lásky ke kapele Gride z Čech a valí voči, když mu sděluju, že tam s Maxeekem hrajeme, dokonce mi pouští vyzvánění v mobilu, kde má nastavenej vál Inside. Takže závěr večera na baru se nese v duchu usměvavých tváří. Domácí z nás maj srandu, že rum co jsme koupili v Penny marketu je ten nejhorší hnuj, co jsme mohli vzít, ale je nám to celkem fuk. Po jeho dopití nám s radostí nalejvaj anýzovku, tfuj tajbl. Jsme celkem unavený, takže valná většina výpravy vyrazí spát do prvního patra, kde nechutně smrdí nafta, kterou se tady topí. Po vyvětrání se to celkem dá zkousnout, takže kolem třetí se v pokoji válí Brožík, Maxeek, Radeček, já a nakonec přichází ještě Onkel Filip. Václav(ka) s Fla.skou zůstávaj v zajetí baru.

    Vstáváme kolem desátý až půl jedenáctý, provádíme ranní hygienu a zjišťujeme, že dva zajatci baru jsou stále zajatý a řádně uzrálý, jen upadnout. Dostáváme výbornou snídani a po poděkování a rozloučení vyrážíme po okreskách směrem na Finsterwalde, což je nějakejch 120 kilometrů.

 

Den devátý (sobota) - Finsterwalde, L44

    Cesta po okreskách je znatelně pomalejší než jsme zvyklí z dálnic, ale času je dost, tak není proč plašit. Já s Brožíkem sledujeme mapu a cestu, zbytek osádky včetně dvou včerejších zajatců baru je tradičně vytuhlej. Do Finsterwalde dorážíme celkem brzo, klub L44 nacházíme bez problémů. Je to starší dvoupatrovej barák u silnice se zahrádkou a jednou zkušebnou. Necháváme v autě vytuhlýho Fla.sku, aby se aspoň trošku vychrápal a podal nějakej večerní výkon. V klubu jsou asi čtyři lidi, který nám s úsmevem okamžitě dávaj piva, což nejbouřlivěji přivítává Václav(ka), u kterýho zatím hladina alkoholu v krvi nijak rapidně neklesla. Chvilku očumujeme barák, pěknej sál, ale blbě řešený pódium, což večer neseme s nelibostí. V objektu je pěkná kosa a tak raději vyrážíme na obhlídku města. Dozvěděl jsem se, že Finsterwalde má asi tak 20 000 obyvatel. Je tu velkej klid, prostě malý město sobotu pozdě odpoledne. Čumíme po pamětihodnostech a Onkel Filip a Václav(ka) odcházejí do Lídla pro tabák, jelikož už zas nic nemaj, protože hulej jak prokoplý kamna. Asi po hodině a půl se vracíme zpátky do klubu, kde se zatím připravuje výtečná večeře. Už se setmělo a my zaplňujeme naše prázný žaludky směsí piva a sójovýho eintopf/guláše, kterej mě osobně moc chutná. Pomalu se začínaj scházet lidi. Nečekáme po minulých akcích žádný zázraky, ale nakonec je lidí dost, hrubým Brožíkovo odhadem tak 80 - 90 kousků. Dnes před náma hraje ještě jedna německá kapela složená z mladejch kluků maximálně kolem osmnácti až dvaceti let. Koukáme, jak se připravujou za doprovodu oblíbenýho a všudypřítomnýho deutschpunku. Když začnou hrát, vydržim tak dva tři songy. Není to úplnej průser, ale chtělo by to ještě doladit. Sál je slušně plnej. Druhý nastupujou Svině! V plný sestavě. Hraju na půjčený kombo, celkem to valí. Brožík je toho času dosti pod parou, Václav(ka) na tom není o moc líp, a tak je výkon trochu rozpačitý. Po pár songách se to ale ustaluje a celkem to jde. Pak nastupujeme s Dezinfekcí. Fla.ska, kterej se probral v dodávce a nevědouc, jak otevřít dveře, se nakonec vysoukal okýnkem, protože měl na krajíčku sraní. Předešlá probdělá a prokolená noc je na něm víc než vidět a máme tedy obavu, že dneska bude hrát trochu slowly. Těsně před hraním ho ještě hecuju, ať se nefláká, že na sále je kopice fanynek a ať do toho dá všechny síly, který mu zbyly. Nenechává se zahanbit a opravdu odbubnuje skvěle, klobouk dolu, na to v jakým se nachází stavu. Lidem se to líbí, ale tak nějak pořád migrujou sem a tam, dovnitř a ven ze sálu, občas se paří, občas ne, takové rozpačité. Výsledek je ale dobrej a nakonec opět přidáváme nějakej ten zugabe. Po koncertě Brožík prodává nějaký nahrávky a trička. Kapela, co hrála jako první je nadšená a kupujou velký LP desky. Chvíli s nima kecám a dostávám od nich jejich demáč na vypáleným CD.

    Po akci dáváme pivka a pořadatel David nám ukazuje, kde budeme spát. Prej se tam vejde málo lidí a tak zůstávám venku, že budu spát v dodávce. Sneseme basu piv, která je přistavená na pokoji a dáváme pozdní ranní frost garden party. David vytáhne tabulku hašiše, kterej mi podá a já zabalim. Při vrácení zbytku mi říká, že si to mám nechat, že je to pro nás. A tak dáme ještě jednoho divocha na dobrou noc. Pak už jenom zalejzám do dodávky a tuhnu.

 

 

Den desátý (neděle) - Mama, I’m coming home

    Ráno mě probouzí Brožík boucháním na okno. Cajk máme naskládanej v autě, takže můžeme rovnou vyrazit. Vyjíždíme z Finsterwalde a asi po třiceti kilometrech se napojujeme na dálnici z Berlína na Drážďany.  Na benzínce před hranicema balíme a následně kouříme zbytek hašiše od Davida a kolem poledne jsme na hranicích, kde je celkem slušná fronta. Za hranicema vytuhuju a budim se až když Brožík odbočuje do Roudnice nad Labem, kde si dáváme pozdní oběd. V Praze se pak na Chuchli loučíme s Onkel Filipem a valíme směr Wasserstadt, kam dorážíme kolem pátý hodiny odpoledne. Přeházíme cajky z auta do auta, srovnáme prachy, který zbyly, loučíme se se Sviněma! a valíme na Budějce. Cestou ještě vysazujeme Maxeeka v naší rodné vísce, zdravim rodiče, že se stavim někdy v tejnu a že mám ještě nějaký zařizování ve městě, takže hned jedu dál. Za chvíli jsme v Budějcích, vykopávám Fla.sku z auta a za pár minut už otvírám dveře do bytu, kde je prázdno. Dávám si koupel, která je po týdnu více než nutná a moje třísla jsou toho přímým důkazem. Odmočim se, osušim, navonim a hurá za přítelkyní.

    Ten ranní náraz příchodem do práce je fakt masakr, bude to trvat než si zas zvyknu na ten pracovní kolotoč, kurva, už bych zas radši někam vyjel, říkám si po pěti minutách.